Výzkumná jednotka britského týdeníku the Economist každý rok na základě faktorů dostupnosti, kvality a bezpečnosti potravin vytváří tzv. Index globální bezpečnosti. Česká republika se v tomto žebříčku potravinové bezpečnosti umístila v roce 2020 na výborném pátém místě. I když o rok později klesla na 14. místo, bylo to především z důvodů vyšší inflace a tedy potenciálního snižování koupěschopnosti českého obyvatelstva, nikoliv kvůli snížení úrovně potravinové bezpečnosti.

Nesouhlasíme rovněž s tím, že v ČR není dostatečně rozvinutá lokální produkce včetně lokální výroby potravin. O kvalitě a rozmanitosti produktů regionálních firem svědčí mimo jiné soutěž Regionální potravina, která letos proběhla již 13. rokem a za dobu jejího fungování do ní byly přihlášeny tisíce výrobků od stovek výrobců a oceněny byly stovky produktů různých kategorií. Je ale nepochybné, že do obchodní sítě dodávají největší množství výrobků střední a velké společnosti a naplňují tak požadavek spotřebitelů na kvalitní potraviny za přiměřenou cenu, které právě velké podniky mohou dosáhnout díky úspoře z rozsahu a rozložení fixních nákladů. Menší podniky mají, bohužel, omezenější přístup do řetězců z hlediska cenové konkurenceschopnosti a nemožnosti pokrýt celorepublikovou síť prodejen. To je určitě výzva k diskusi s řetězci, aby i menší podniky mohly do řetězců dodávat za pro ně adekvátních podmínek a rozšířily tak nabídku na pultech obchodů.

Zásadní je ale pro celý potravinářský a zemědělský sektor zpracování domácí české suroviny domácími zpracovateli na české výrobky. Rozhodně nepodporujeme vývoz suroviny a dovoz zpracovaných výrobků, jako je tomu, bohužel, u českého mléka, které ve stále větších množstvích míří do Německa, odkud ho dovážíme zpět v podobě jogurtů, sýrů, másla…

Přestaňme tedy dělit podniky na malé, střední a velké a zaměřme se na podporu domácího zpracování zemědělské suroviny bez ohledu na velikost podniků.