armářka Terezie Daňková píše o tom, k čemu povede redistribuční platba v navržené podobě v kontextu českého zemědělství a jeho specifik.
Redistribuční platba v takové výši, jaká byla předložena, představuje zostření bojové linie malý versus velký podnik. Nikdo ze současných zemědělců nemůže za to, jaká je struktura českého zemědělství, ale i české společnosti ve smyslu ochoty a schopnosti skutečně žít na vesnici a hospodařit. Chápu snahu docílit jakéhosi ideálu, ale měli bychom si dát pozor, jestli s vaničkou nevyléváme dítě. V našem případě, jestli tímto nezrušíme vrstvu středně velkých českých podniků a jejich českých manažerů a nezůstane nám krajina obhospodařovaná nadnárodními holdingy s ostrůvky maličkých českých farmářů.
Pro pochopení vývoje se musíme vrátit hodně do historie. Faktická likvidace české střední a malé šlechty po bitvě na Bílé hoře umožnila postupné scelování většiny pozemkové držby v rukou několika šlechtických rodů. S první republikou přichází pozemková reforma a v několika letech vytvoření selského stavu v průměrné velikosti jednotek hektarů polí a luk, kousku lesa a pár kusů krav. Pozemky si budoucí hospodáři kupovali většinou rozdělené na několik kusů, aby mohli na kousku dělat brambory, obilí, jinde pást, jinde napájet dobytek. Takže LV – list vlastnictví měl často podobu třeba tří hektarů, ale osmi parcel v různých koutech katastru.
Tito sedláci hospodařili přes první republiku, protektorát a z většiny skončili v průběhu padesátých let za násilné kolektivizace. Hospodáři na těchto statcích byli v tu dobu nejčastěji z druhé generace, která se na statcích narodila nebo byli dětmi, když jejich rodiče ve dvacátých letech minulého století začali hospodařit. V padesátých letech jim bylo kolem čtyřicítky a museli vstoupit do družstev. Část z nich se dožila sametové revoluce. Jejich děti už vyrostly „za družstva“, mnoho z nich si mohlo vybrat a vybralo jinou cestu životem než práci v zemědělství.
Devadesátá léta – pozemky i majetky se vrací původním majitelům a jejich dědicům. Struktura tohoto majetku se však zásadně změnila. Z maličkých chlévů jsou dávno garáže a za vsí je jeden velký areál. V padesátých letech z výše uvedených důvodů takřka neexistovaly areály, ve kterých by se dalo dnes hospodařit. Čest výjimkám. V roce devadesát restituce a transformační podíly vrátili majetek v podobě venkovských chalup a statků uzpůsobených na chov několika kusů dobytka a k tomu několika hektarů polí. A odpovídajících podílů na areálech vybudovaných během komunistické éry. Naprostá většina majitelů a jejich dědiců na půdě hospodařit nechtěla. Menšina se do toho pustila s tím, co restituovali. Některým to nevyšlo a dalším ano a vybudovali za 30 let často malý ráj. A pak tu máme početnou skupinu, o které je dnes řeč. Jsou to lidé, kteří zůstali hospodařit na půdorysu tehdejších družstev. Ať už zůstali právně družstvy nebo změnili formu na obchodní společnost. Byli schopni se domluvit, využít potenciálu areálů za vesnicí, vyplatit ty, kteří s nimi do toho jít nechtěli a začali hospodařit v éře volnotržního kapitalismu.
Za těch třicet let už mnohde došlo ke generační výměně. Mnohde došlo a bude dál docházet ke slučování firem, protože chybí dědicové (jako ve firmách v libovolném jiném odvětví). Kdyby nějaký doktor řekl, že ze všech jeho dětí musí být doktoři, tak ho zavřou za týrání dětí. A děti farmářů mají nutně pracovat na farmě celé dětství a pak mít před sebou jedinou možnou budoucnost jako farmáři žijící na vsi se vším dobrým i zlým? Kolikátý se píše rok? Tohle tady zrušily josefínské reformy.
Takže zde máme zemědělství, které je prostě z velké části tvořeno relativně velkými farmami, dejme tomu do dvou tisíc hektarů. A před řekněme patnácti lety jsem začala intenzivně vnímat rovnítko, které společnost i média často vnášeli mezi velká farma a špatná farma, malá farma a dobrá farma. Já jsem si samozřejmě plně vědomá velkých lánů, ubývaní biodiverzity a mnoha dalších věcí. Ale vyřešit to útokem na ty lidi, co se v devadesátých letech dohodli, že se dohodnou, nepovažuji za šťastné. Prvním takovým útokem bylo faktické zrušení podpory pro „mladé zemědělce“, pokud jste součástí právnické osoby. Když jste si vzali třicet hektarů a začali hospodařit, tak jste dostali milión. A k tomu miliónu ještě podpůrné body ke každé další investiční žádosti. Když jste převzali po rodičích podíl v právnické osobě a vzali jste si na starosti další nelehké domlouvání shody mezi ostatními vlastníky (zeptejte se kteréhokoli předsedy SVJ), tak nemáte na podporu jako mladý zemědělec nárok. Přitom tahle podpora ještě do roku 2007 existovala, pokud člověk nebo lidé mladší 40 let vlastnili nadpoloviční většinu právnické osoby.
Důvodem zrušení byla, dle mých informací, složitá kontrola (tomu nerozumím, vlastnická struktura je vidět na www.justice.cz) a možnost obcházení. Takže když majitel farmy přepsal pár desítek hektarů na dítě, které tam přijelo jednou za čas na víkend, a požádal si (tedy pardon, to dítě si požádalo) o dotaci na mladého zemědělce, tak to obcházení nebylo. Kdežto jednatel právnické osoby, který by se pracně dostal v rámci generační obměny ve firmě nad 50 %, by to obcházel. Určitě potřebujeme mladé lidi, kteří budou hospodařit na desítkách hektarů a tvořit svůj malý ráj. Ale ten život není zdaleka tak idylický, jak to na první pohled vypadá. Vím to, prožila jsem ho a dál prožívám. Jsem si ale naprosto jistá, že moc potřebujeme manažery do těch zemědělských společností. A jejich úkol ve smyslu dosáhnout nějaké shody ve více vlastnících je obrovsky těžký. Každý společenský posun, který odradí někoho z nich, nebo přivede jejich partnera, partnerku či potomka k větě: „tohle ale nemáme zapotřebí“, je strašná škoda. Vím, jak citlivě kolegové tuhle drobnou nespravedlnost s mladým zemědělcem vnímali.
Jistěže tady lze namítnout, že ve stejné době došlo k navýšení limitu pro investiční dotace z 30 na 150 miliónů a že tady tudíž byla patrná i linie boje za dobrý život těch větších. Přišel ministr Jurečka se svojí miliónovou dotací pro malé zemědělce. A takhle můžeme sázet karty na stůl ještě chvíli. Linie války mezi malými a velkými je zřetelná a prohlubuje se. Když se dva perou, třetí z toho má užitek. Kdo je ten třetí v tomto případě? Jsou to jednoznačně dovážené potraviny. A tím dalším, kdo má z této situace užitek jsou vlastníci půdy. Český zemědělec českou půdy z většiny nevlastní. To, co si stihl nakoupit, je zastavěno u bank. Více než 70 % české zemědělské půdy, stále vlastní jednotliví majitelé, které pochopitelně zajímá výnos z jejich majetku. Takže ten třetí smějící se vzadu není ani český spotřebitel ani daňový poplatník.
Teď přichází redistributivní platba s cílem přivést do krajiny řadu malých farmářů. Cíl jistě ušlechtilý. Zatím ale uvažování o této platbě vedlo mimo jiné k tomu, že já i moji kolegové máme následující zkušenost: přijde vlastník a řekne: „já si vezmu svoje pozemky, přihlásím si to na dotace a ty se mi o to budeš starat za mzdu“. Takových případů vyjednávání se vyrojilo jen okolo mě desítky. Nemám v životě rovnítko malý dobrý, velký špatný.
Tolik k popisu situace a teď co dál. Tahle bitva by měla ustat. Pojďme definovat, co společnost za své peníze chce a platit to. Chceme kvalitní péči o krajinu, nutričně kvalitní potraviny a rozvoj venkova, respektive multiplikační efekt peněz vynakládaných na rozvoj zemědělství v regionu.
Takže je třeba debatu soustředit na množství krajinných prvků a jejich podporu (dnes je krajinný prvek pro mne a mé kolegy z pohledu podpory a kontrol komplikace, která stojí peníze a přináší málo nebo nic). Na rozbory půdy a půdní úrodnost. Na vztah zemědělec-propachtovatel půdy. Na zemědělce, kteří na svých farmách žijí, bez ohledu na velikost. A na příchod precizního zemědělství, které zvýší efektivitu využívání zdrojů. To s sebou ale přináší potřebu strojů s pořizovacími náklady v řádech miliónů a nejen to. Především potřebu hrdých farmářů i zaměstnanců firem, precizně vzdělaných a ohodnocených.
V Bruselu je třeba odkomunikovat česká specifika a odkomunikovat je dobře bez ohledu na velmi emotivní bitvu, která se tady teď vede.
Cíle máme nakonec společné. Stabilní, plodnou krajinu. Peníze v regionu a zemědělce, kteří tam žijí. Protivník je také stejný. Globalizovaný pohyb potravin bez ohledu na ničení životního prostředí a místních komunit při výrobě těchto potravin a jejich dopravě. A ti z vlastníků zemědělských podniků, kteří v regionu nežijí a jen jej využívají ke generování zisku za cenu degradace půdy i regionu jako celku. Útok, který je veden na středně velké podniky, by pozici těchto sil mohl paradoxně posílit.