Biosecurity II - černobílý provoz

V prvním dílu seriálu o biosecurity jsme začali s oplocením. Ještě dříve ale mělo být řečeno, co by vlastně mělo být oploceno. Na každé farmě je třeba stanovit bílou (výrobní) zónu, ve které jsou zvířata a zónu černou, tedy oblast, kde se odehrávají činnosti, které představují ohrožení. Co je zařazeno do bílé zóny závisí na velikosti chovu a na tom, jak moc má být chov chráněn. Plot musí být logicky umístěn mezi těmito dvěma zónami, aby zabránil proniknutí nebezpečí. Druhý okruh oplocení by potom měl být okolo černé zóny.

U velkých chovů, nebo v případě, že hrozí velké nebezpečí (třeba AMP), by měla být v bílé zóně prakticky jen zvířata a vše ostatní už by mělo být "za plotem", nebo přinejmenším přímo na hranici bílé zóny. Konkrétně se to týká místa pro plnění zásobníků krmné směsi, odběrového místa kejdového hospodářství či kafilerního boxu. Při velmi důsledné biosecurity by do bílé zóny neměli vjíždět vůbec žádná vozidla a vše by mělo být zajišťováno z vnějšku. Naopak vozidla z bílé zóny by ji neměla prakticky nikdy opustit.

To je samozřejmě řešitelné jen u velkých chovů. U středních a menších je potom důležité, aby každé vozidlo, které vjíždí do bílé zóny prošlo dezinfekcí. Obzvlášť u moru je zavlečení na pneumatikách traktoru, který před tím na poli s kukuřicí přejel zbytky uhynulého divočáka, velkým rizikem.

Základem pro definici bílé a černé zóny je přesně vědět, co se na farmě děje a jaké jsou cesty materiálu, lidí a zvířat. Svět je málokdy ideální a obzvlášť na středních a menších chovech, kde je zároveň i rostlinná výroba, je biosecurity opravdovou výzvou. Minimalizace rizika zavlečení moru ale stojí za chvíli přemýšlení.

SCHP 

          zpět...