Nepotřebujeme potravinovou soběstačnost, ale potravinovou bezpečnost

AKTUÁLNĚ Z ASZ

Co znamenají pojmy „potravinová bezpečnost“ a „potravinová soběstačnost“ v agrárně politických souvislostech? V českém zemědělství se staly po listopadové revoluci mimořádně sledovanými. Důležité je poznamenat, že pojem „potravinová bezpečnost“ je aktuálnější. Nutno jej spojovat s přípravou reformy Společné zemědělské politiky na období 2023 až 2027. Za celé polistopadové období se ale i pojem „míry potravinové soběstačnosti“ stal mimořádně populárním ukazatelem uváděným ve většině agrárních programů, zejména v rámci přípravy volebních programů.

Tento pojem je poměrně jednoznačně definován podílem domácí spotřeby na celkové zemědělské produkci – vyjadřuje skutečně dosažené relace mezi nabídkou a poptávkou po jednotlivých agrárních komoditách. V souvislosti s pojmem „míra potravinové soběstačnosti“ jsou výsledky českého zemědělství obvykle porovnávány s německými, resp. rakouskými rodinnými podniky (viz přílohová tab. 1), přičemž obvykle chybí základní informace, co se za pojmem zemědělský podnikatel skrývá.

Z údajů prezentovaných Spolkovým ministerstvem výživy a zemědělství vyplývá, že v rámci evidovaného počtu zhruba 940 tis. pracovníků se v rozhodující míře jedná o rodinné podniky opírající se o vlastní půdu (cca 48 %), dále o zaměstnance, na které připadá zhruba 22% podíl, a o sezonní pracovníky s přibližně 30 % podílem na celkovém počtu pracovníků. Dále je konstatováno, že práce v zemědělství je zhruba z 64 % vykonávána muži, přičemž ve vedení farmy je podíl mužů ještě výraznější: zhruba jen jednu desetinu farem řídí ženy. Družstva nebo akciové společnosti co do počtu v Německu zaujímají málo významnou pozici s tím, že jejich ekonomická role je podstatně významnější.

Dále se uvádí, že zbývajících 10 % podniků je provozováno ve formě spol. s.r.o., družstev nebo akciových společností obhospodařujících více než jednu třetinu zemědělské půdy v Německu. Zároveň je potřeba poznamenat, že české zemědělství bývá často srovnáváno nejenom se zemědělstvím německým, ale také polským. Zásadní rozdíl ve srovnání s Českem zde přitom spočívá v tom, že obě porovnávané země zůstaly u tradiční formy hospodaření na zemědělské půdě (s výjimkou bývalé NDR), patří mezi země, kde výživu obyvatelstva zabezpečují rodinné farmy a bezpečně garantují míru potravinové soběstačnosti zejména v produkci základních živočišných komodit.

V oficiálních dokumentech Evropské komise se naopak pracuje výhradně s termínem „potravinová bezpečnost“ (food security). Jedná se o výraz využívaný v širších souvislostech, protože se také podstatně mění úloha zemědělství z hlediska pokračujících změn klimatických podmínek. Pojem „potravinová bezpečnost“ vyjadřuje míru zajištění obyvatelstva pohotovými výrobními zdroji. To znamená, že se neváže ke skutečně dosažené relaci mezi nabídkou a poptávkou potravinářských surovin a potravin. Pojmem „pohotovými zdroji“ je v definici vyjádřeno, že potravinová bezpečnost se vztahuje pouze k neobnovitelným zdrojům. Neplatí podmínka, že by tyto zdroje bylo nutno aktuálně využívat pro zemědělskou produkci, ale aby byly jen vhodným způsobem zakonzervovány (např. řízený úhor) a bylo je možno v případě akutní potřeby opětovně a relativně rychle zapojit do produkčního využití (např. hrozba válečného konfliktu). Rozměr této pojistné výměry zemědělské půdy je definován jako práh potravinové soběstačnosti.

Díky tomu, že EU neměla a nemá problémy s dlouhodobým poměrem poptávky a nabídky, se může důsledněji zaměřit na problémy související se zhoršováním klimatických podmínek. Z dokumentů, které byly zpracovány při přípravě návrhů na reformu SZP na plánovací období 2021/27, je zřejmé, že jsou především akcentována právě opatření na snížení škod způsobovaných klimatickými změnami v evropském prostoru. Na základě zvolené strategie byl také definován pojem „potravinové bezpečnosti“ v rozšířeném pojetí. Podstatné body jsou následující:

podpořit příjmy, odolnost a životaschopnost zemědělských podniků v EU za účelem posílení potravinové bezpečnosti;

přispívat ke zmírňování změn klimatu a rozvíjet nabídku udržitelné energie;

podporovat udržitelný rozvoj přírodních zdrojů (voda, půda a ovzduší) a účelně s nimi hospodařit;

přispívat k ochraně biodiverzity, posilovat ekosystémové služby, zachovat přírodní stanoviště a krajinu.

Pojmy potravinová bezpečnost a míra potravinové soběstačnosti vstupují i do současných českých debat. V médiích je často vyzdvihován rozdíl mezi „produkčními zemědělci“ a „ostatními podnikateli v zemědělství“. Za produkční zemědělce bývají označováni ti, kteří hospodaří v rámci velkých podniků a agro-holdingů, tedy právnické osoby. Malé rodinné farmy pak bývají prezentovány jako pouhá zajímavost či zpestření, které ale nemají reálný dopad na „skutečnou“ zemědělskou produkci. Statistická data ale ukazují něco jiného. Na základě registru ČSÚ je vidět, že zemědělské podniky (typu fyzická osoba podle zákona č. 252/1997 Sb.) se v roce 2020 podílely 27,5 % na celkové výměře obhospodařované zemědělské půdy. S ohledem na tyto údaje je nutno zásadně odmítnout tvrzení, že jejich vliv na hospodaření není a nebude příliš velký.

Obdobně nepřijatelná je formulace, že vliv podnikajících fyzických osob na zvýšení míry potravinové soběstačnosti je a bude poměrně slabý. Dále úvaha, že „malé podniky“ se za stále silnější konkurence z hlediska regionální soběstačnosti nemohou udržet, neodpovídá současným trendům. Právě v těchto lokalitách totiž nalézá živočišná produkce větší uplatnění, resp. se zvýšil zájem posílit chovatelské aktivity. Při současné zhruba 50 % míře potravinové soběstačnosti ve vepřovém mase a s vědomím, že v sousedních zemích dokáží farmáři nabídnout konkurenceschopnější zboží, zejména pak pro chovatele prasat vzniká možnost využít nových příležitostí. Pro rodinné farmy v ČR za existující situace například vzniká možnost převzít část odpovědnosti za zásobování obyvatelstva potravinami živočišného původu.

více na: https://www.asz.cz/clanek/13073/nepotrebujeme-potravinovou-sobestacnost-ale-potravinovou-bezpecnost/

          zpět...