PROČ SE POLÁKŮM DAŘÍ V ZEMĚDĚLSTVÍ O TOLIK LÉPE NEŽ ČECHŮM

Rozdíly mezi českým a polským zemědělstvím jsou obrovské a jejich kořeny sahají až do padesátých let minulého století.

Stalo se součástí folkloru, že čeští zemědělci nikdy neřeknou, jaký měli za sebou z finančního hlediska výborný rok. Dokonce ani když byl třetí nejlepší v historii jako ten loňský, jak vyplývá z oficiální statistiky vydávané ministerstvem zemědělství. Představitelé Agrární komory, sdružující převážně velké podniky, obviňují maloobchodní řetězce, že stojí za vysokými cenami. Jenže supermarkety na základních potravinách moc nevydělávají a lidé nakupují některé trvanlivé položky takřka výhradně ve slevě.

Produkční ceny základních zemědělských komodit sledované Českým statistickým úřadem masivně stouply, třeba jatečná prasata v živé váze podra­žila z březnových 29 909 korun na zářijových 39 tisíc korun za tunu, mléko za stejnou dobu z 10,462 koruny za litr na 12,246 koruny. Podobné je to u obilnin a olejnin, vyšponovaných z beztak vysoké úrovně konfliktem na Ukrajině.

Kdo může za ceny potravin?

V poslední době meziměsíční produkční ceny u nás trošičku klesly, ovšem cenová hladina v maloobchodě je tak vysoká, že Čechům připadají nákupy v sousedním Polsku, tedy zemi s tradičně nižší cenovou hladinou, ještě lákavější než kdykoli v minulosti. I tam je sice inflace vysoká (v říjnu meziročně +17,9 procenta), ale tamní vláda už od 1. února zavedla nulovou sazbu DPH na základní potraviny a prodloužila platnost až do konce pololetí 2023. Láká nákup masa, másla, vajec, drogistického zboží, ale třeba i spotřební elektroniky a domácích spotřebičů a Češi při cestě domů ještě natankují. Že fronty v obchodech a na pumpách v pohraničí nevytvářejí nejlepší sousedskou atmosféru, co na tom…?

Jako každé plošné opatření má nulová sazba DPH zásadní nevýhodu v tom, že ji využívají i černí pasažéři, kterým primárně není určena, včetně přeshraničních nákupních expedic českých občanů. Rozpočet vyjde prodloužení výjimky na osm miliard zlotých, tedy necelých 42 miliard korun. Dělat sociální politiku přes DPH je jedna z klasických chyb, která vede k rozpočtovým průsakům, ale politicky jde o opatření atraktivní a snadno propagandisticky uchopitelné.

Ani kuře sice zadarmo nehrabe, ale připusťme, že kombinace v kraji obvyklého svalování viny, popírání odpovědnosti, kňourání a zároveň tichého přihrabování podestýlky pod sebe je iritující. Opatřením, které by vůbec nic nestálo, ale trochu by pomohlo, by byla cenová transparence. Tedy v případě ostře sledovaných položek zveřejňovat současně a na jednom místě rozpad toho, kdo si kolik k surovině nebo dováženým položkám procházejícím systémem přihazuje. Pouštět žilou českému spotřebiteli v momentální situaci, kdy jdou reálné tržby u potravin výrazným tempem dolů, to nezní jako dobrá strategie.

Rozdrobená půda a velké zemědělské společnosti

Začnete-li se trochu hrabat v číslech, vyjde z toho velmi plastický obraz českého zemědělství. Na historii záleží. Je velký rozdíl, jestli současné moderní zemědělství vzniklo na základě rodinných farem, z ohromných feudálních nebo otrokářských „estancií“, či transformací jednotných zemědělských družstev.

Na jedné straně máte příklad osídlování nových území svobodnými osadníky, kteří dostali tolik půdy, kolik sami dokázali obdělat. Americký Homestead Act z roku 1862 poskytoval osadníkům 65 hektarů půdy za nepatrný poplatek, celkem se tak fakticky rozdalo přes sto milionů hektarů (deset procent rozlohy USA) a „dekret“ obdrželo 1,6 milionu vlastníků. Podobný proces probíhal i jinde, podstatné je jasné vymezení soukromého vlastnictví půdy nebo alespoň dlouhodobého práva jejího užívání. Do rovnice, která umožnila neuvěřitelný vzestup produktivity zemědělství, musíte doplnit financování, které využívá zástavy k nemovitému nebo movitému majetku.

Mechanizace byla nejrychlejší právě v zemích, kde farmáři od začátku hospodařili na dost velkém kusu vlastní půdy a kde rostla produktivita v jiných oborech, které zvedaly laťku. Jenže významná část světového zemědělství si musela projít oklikou násilné kolektivizace, kterou s neuvěřitelnou brutalitou zavedl Stalinův Sovětský svaz; výsledkem byl hladomor na území dnešní Ukrajiny a jižního Ruska, který si vyžádal miliony lidských obětí.

V červnu roku 1948 v Bukurešti vyzvala Kominforma coby mocenský nástroj Stalina v evropských komunistických zemích ke kolektivizaci a „rozkulačení“ zemědělství podle vzoru Sovětského svazu. Co na tom, že třeba v Československu už byla pozemková reforma provedena za první republiky. Smyslem bylo přinutit samostatně hospodařící soukromé zemědělce, včetně těch, kteří měli pár hektarů a obešli se bez nádeníků a děveček, aby vstoupili do zemědělských družstev. Půda přitom nebyla vyvlastněna a zůstala v rukou obrovského množství dědiců.

Kolektivizace, jaká v Polsku neproběhla

Definice „kulaka“ nikdy nebyla přesná, třeba v Československu se původně pracovalo s dvaceti hektary, později se přitvrdilo. V Polsku se do ní vešel každý, kdo měl aspoň pár koní, jenže nahnat sedláky do kolchozů se nepovedlo. Zatímco v Československu bylo koncem padesátých let „vymalováno“, v Polsku po řadě pokusů kolektivizaci v roce 1956 tehdejší komunistický vůdce Władysław Gomułka úplně odpískal.

Až do pádu komunismu bylo polské zemědělství sice soukromé, s 2,7 milionu farem, ale 57 procent z nich mělo méně než pět hektarů a jen sedm procent víc než patnáct hektarů. Rozsah podinvestování byl obrovský. Koncem osmdesátých let vypadala průměrná česká družstva ve srovnání s průměrnou soukromou polskou farmou jako kapitálově vybavené sci-fi a dosahovala podstatně lepších hektarových výnosů, dojivosti a všeho možného.

 více na: Zdroj: https://www.tydenikhrot.cz/clanek/proc-se-polakum-dari-v-zemedelstvi-o-tolik-lepe-nez-cechum?fbclid=IwAR2Oai4_t-uoAEDkt5SQMKDOtDO3Z6nok5E847oT1ShUBWfZO-wfnLpqy9Q

          zpět...