Karla Mornstein-Zierotin: V osvětě veřejnosti o lesnickém hospodaření jsou velké rezervy

Aktuálně z ASZ

Jednou z řady představitelek šlechtických rodů působících v Komoře soukromých lesů je také vystudovaná historička paní Karla Mornstein-Zierotin, která je s lesnickou praxí spojena mnohem více, než by se podle jejího původu mohlo zdát. To ale zároveň znamená, že má nejen k přístupu veřejnosti k lesnictví také co říci.

Jak hluboké kořeny v našich zemích Váš rod má a jak rozsáhlé je v současné době hospodářství, které spravujete?

Rod Mornstein-Zierotin pochází z hraběcího rodu Zierotinů a rytířského rodu Mornsteinů. Kořeny rodu Zierotinů sahají do 12. století, první zmínky o něm pocházejí právě odtud, z Bludova. Mezi představiteli rodu byla řada významných osobností, například Karel starší ze Žerotína, který byl významným myslitelem a hybatelem moravských stavů, mimo jiné podporoval na studiích Jana Amose Komenského. V současné době jsou v našem majetku dva lesní celky o výměře asi 250 hektarů, jeden v okolí našeho zámku Bludov, kterému říkáme oblast Bludoveček, a další je Nový hrad u Hanušovic. K tomu patří ještě zhruba 40 hektarů luk a polností.

Jak to na Bludově po jeho opětovném převzetí v restitucích vypadalo? Sama jste říkala, že zámek Bludov nebyl a stále zatím není nějakým symbolem turismu, což o něčem vypovídá…

Byla tu v předlistopadové minulosti mateřská škola, zdravotnické zařízení, ale také různé sklady a před naším návratem tu sídlil i obecní úřad…

To ale bylo pro vás spíše pozitivní – když tu sídlily takové instituce, tak zřejmě objekt zámku zas tak zdevastovaný, jak tomu v těchto případech často bylo, asi nebyl…

To byste se divili, jak komunisté dokázali v minulosti historické objekty zdevastovat. Pokud se vůbec něco opravovalo, tak zásahy byly naprosto neodborné, což je často horší, než kdyby se neprováděly vůbec. Předtím, než jsme začali něco opravovat, jsme museli navíc bourat.

Máte představu, kolik jste již do oprav investovali?

Snažíme se to raději vůbec nepočítat, k našemu zámku přistupujeme jako k dítěti. Je to naše srdeční záležitost, je to náš domov, stejně jako u dětí se neptáte, jestli vám dítě Vaši péči nějak vrátí. Říkám, že nemám jedno dítě, ale dvě, a to jedno je zámek. Do jeho rekonstrukce investujeme veškeré naše výnosy, ale jde to pomalu. Jak říká tatínek, trpělivost růže přináší, co se nepovedlo jemu nebo se nepovede mně, tak časem určitě dožene můj syn.

Z toho mi vychází, že Váš syn počítá s tím, že majetek převezme a bude v tom lesnickém hospodaření pokračovat…

Ano, už jsme se o tom se synem začali v současné době bavit, on sám by již rád do hospodaření aktivněji zasahoval. Je skaut a je úplně úžasné, jak miluje les, kolik času v něm tráví. To je dobrý základ pro úspěšné hospodaření. I díky jeho vztahu k lesu bude příjemné a přirozené předat mu majetek. Jsem vystudovaný historik, proto když jsem přebírala majetek od svých rodičů, bylo to složitější, nějakou dobu trvalo, než jsem se vše naučila.

Ono to zas není tak obvyklé, že takové hospodářství vede žena. Necítíte v tomto smyslu občas nějaké přezíravé postoje?

Přiznám se, že žádný rozdíl v přístupu zaměstnanců nevidím, nesetkala jsem se s tím, že by někdo řekl „ty tomu nemůžeš rozumět, protože jsi ženská“. Proto, že nemám odborné lesnické vzdělání, naslouchám odborníkům s větší pokorou, to je i jistá výhoda. Ale i tak jsou konečná rozhodnutí a odpovědnost na mě, i s ohledem na mé následovníky.

U šlechtických rodů existuje něco jako fenomén dlouhodobosti a pozice vlastníků. Jak se to v praxi projevuje u Vás?

Pro mě byla prubířským kamenem kůrovcová kalamita. Bylo to velmi těžké období, pracovně, lidsky, ale samozřejmě i finančně. Museli jsme zastavit veškeré opravy zámku, přišli jsme o několik let zisku a skončili v červených číslech, ale nevzdali jsme to, a nakonec jsme to zvládli. Odpovědnost vlastníka v tomto případě převážila.

Kůrovcové kalamita byla ale také příležitostí pestrost lesů zvýšit. Děláte to?

Samozřejmě to děláme, dělali jsme to i dřív, to bylo první, v čem jsme navázali na své předky. Vysazovali jsme pestré nové porosty, podporovali přirozenou obnovu a kůrovec nás v tom jen na nějakou dobu zabrzdil. Dnes děláme vše pro to, aby v našich lesích byl podíl přirozené obnovy co nejvyšší.

Budujete také například lesní tůně a vodní plochy?

Snažíme se udržet vodu v lese, ale máme velký problém, že jde o příměstské lesy. Jsme lokalita v podhůří Jeseníků a v minulosti zavlažoval naše lesy tající sníh. Dnes, když nasněží, tak následně zaprší, sníh se rozpustí příliš rychle a voda nám odteče. Samozřejmě přemýšlíme, jak vodu v lese zadržet, naštěstí mám zaměstnance, kteří se zde narodili a lesní plochy velmi dobře znají. Snažíme se s lesem si více hrát, zkoušíme různé typy hospodaření, snažíme se dosáhnout lesa různého stáří, aby kalamity, které přijdou, nebyly tak dramatické, ale je to samozřejmě výrazně náročnější na práci i na finance.

Když mluvíte o příměstských lesích – jak hodnotíte v lese chování veřejnosti?

Nejvíce mi chybí její systémové vzdělávání, jak je tomu třeba v sousedním Rakousku a Německu. Je důležité, aby si lidé uvědomili, že les neroste sám, jeho majitel se ho snaží udržovat, stará se o něj s láskou a pokud by se o něj nestaral, tak les, na jaký jsme zvyklí, nebude. Veřejnost vnímá les jako zahrádku, kam chodí na houby, nebo až kořistnicky na borůvky, setkala jsem se i s tím, že mi lidé v lese vykopávali a kradli sazenice. Ale les není jen turistická atrakce, je třeba se o něj také starat a investovat do něj, a když se to dělat nebude, tak lesy nebudou v dobrém stavu. U mnoha lidí pořád přetrvává socialistický přístup, že všechno je všech a majitel nedělá nic jiného, než že kácí dřevo a vydělává. Jeho každodenní práci a dlouhodobý přístup nevidí. To se velmi viditelně projevilo například v období covidu, kdy se do lesa nahrnulo velké množství lidí, kteří tam normálně nechodí, a v období velkého sucha si rozdělávali v lese ohně. U nás v tomto období čtyřikrát hořelo. Myslím si ale, že lidé obvykle nemají v úmyslu působit škodu, jenom neví, jak se chovat. A proto je potřeba osvěta.

Mohou k tomu přispět akce typu dny otevřených dveří (nebo lesa)?

My také děláme dny otevřených dveří, tyto akce velmi podporuji. Přijdou na ně obvykle lidé, kteří mají nějaké minimální povědomí o lese. My ale potřebujeme oslovit i ty, kteří na takové akce nechodí. Recept na to nemám, ale myslím, že je třeba vzdělávat už děti na školách.

Vy se ale také snažíte šířit osvětu i prostřednictvím kulturních nebo společenských akcí, kterých pořádáte celou řadu. Můžete alespoň některé z nich přiblížit?

Zámek je pravidelně přístupný veřejnosti. A čím jiným by měl ožívat než kulturou! Ceníme si výborné spolupráce s obcí Bludov, kulturním domem, v rámci Klubu přátel hudby pořádáme obvykle jednou do měsíce pravidelné koncerty. Stali jsme se také spoluorganizátory dalších akcí, jako jsou třeba Klášterní hudební slavnosti, je to jeden z nejhezčích hudebních festivalů, které znám. Jsme také partnerem akce Kniha v lázni, je to autorské čtení. Loni u nás například byla autorka knih Šikmý kostel paní Karin Lednická, letos jeden ze zakladatelů Cimrmanů Miloň Čepelka. O tyto akce je obrovský zájem a jejich úspěch nás velmi těší.

Kolik takových kulturních a osvětových akcí vlastně organizujete?

V zimě organizujeme například pro děti akce k Halloweenu nebo oblíbené jsou adventní koncerty.  Některé akce neděláme pravidelně, ale jen jednou za čas. Největší a nejoblíbenější jsou Žerotínské slavnosti, při kterých mohou účastníci sledovat velmi oblíbené rytířské souboje. Na příští rok chystáme novinku, chtěli bychom zorganizovat větší trhy u nás v parku: prodej farmářských dobrot, rukodělných výrobků, součástí by měly být i dílničky pro děti. A na to se moc těším.

Rozhovor vedl: Petr Havel

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 6/2025), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR. 

          zpět...