Evropské zemědělství potřebuje rovné podmínky

Agrární komora (AK) ČR, která prostřednictvím svých členských organizací zastřešuje většinu českých zemědělců a potravinářů, slaví v letošním roce 25 let své činnosti. Jaký je, podle vás, význam této nevládní organizace při obhajobě zájmů našich zemědělců v rámci EU i ve světě?

Víte, jako předseda zemědělských odborů vám k tomu mohu říci, že naším sociálním partnerem, se kterým jednáme o výši mezd a o pracovních a sociálních podmínkách, je Zemědělský svaz ČR, který je nedílnou a velmi významnou součástí Agrární komory ČR. Takže mohu, na základě svých vlastních zkušeností, kdy se zúčastňuji různých akcí AK ČR včetně řady osobních jednání s jejími vrcholnými představiteli, plně potvrdit, že komora má tu nejdůležitější roli při obhajobě zájmů českých zemědělců, a potažmo i potravinářů.

Za čtvrt století její existence došlo v českém zemědělství k převratným změnám. Nejdříve probíhaly rozsáhlé transformace majetkových vztahů a komplexní přestavba ekonomické soustavy v celém národním hospodářství, a to včetně našeho zemědělství. Následovala příprava na vstup do Evropské unie, což v praxi znamená, že to byla léta, kdy se naši zemědělci museli vyrovnat s tím, že se staneme součástí Společné zemědělské politiky EU, která se stanoví vždy na sedmileté období. Nyní pro nás platí Společná zemědělská politika pro léta 2014 až 2020 a letos i v  příštím roce nás čeká obrovské množství jednání o tom, jak se bude formovat Společná zemědělská politika po roce 2020.

A to asi není jednoduché?

Máte pravdu. Agrární komora ČR a její součást, Zemědělský svaz ČR, vyvíjejí při svých jednáních s různými institucemi v Bruselu značné úsilí při obhajobě zájmů českých a moravských zemědělců, potažmo celého našeho státu. Něco o tom vím, protože jsem jako předseda druhé největší odborové centrály u nás – Asociace samostatných odborů, zároveň i členem Evropského hospodářského a sociálního výboru, tj. poradního orgánu Evropské komise. Zde se snažím, jako odborář, hájit zájmy zaměstnanců. Mohu vám říci, že obhajoba zájmů našich lidí není někdy opravdu jednoduchá.

Teď si připomínáme 25. výročí vzniku Agrární komory ČR. Nedávno se uskutečnilo slavnostní shromáždění v paláci Žofín v Praze, kdy prezident AK ČR Zdeněk Jandejsek v úvodu svého vystoupení uvedl, že naše současná zemědělská produkce nedosahuje ani té úrovně, kterou mělo Československo za první republiky. Co tím chtěl vlastně říci?

Jandejsek konstatoval, že naše současná zemědělská produkce nedosahuje ani rozměru meziválečného období, a z pohledu na objem produkce a zajištění národní potřeby, tj. v podstatě zajištění potravin pro občany, je přímo katastrofální. Vždyť hrubá zemědělská produkce, počítáme-li ji ve stálých cenách roku 1989, je za rok 2017 na celkové úrovni 75,5 mld. Kč. Přitom v roce 1936 dosáhla téměř 81 mld. Kč a v roce 1990 pak 106,1 miliardy korun. To značí hluboký propad zemědělské produkce v současné době. Závislost na dovozech, potlačování vlastní produkce, jak to vidíme dnes téměř všude kolem sebe, je velmi krátkozraká politika. To se musí změnit! Právě o toto se snaží současné vedení Agrární komory, a to jak v rámci svého působení v rámci struktur českého státu, tak i v rámci EU.

Představitelé Agrární komory ve svých vystoupeních při různých příležitostech uvádějí, že po roce 1990 postupně došlo u nás k útlumu živočišné výroby. Z jakých příčin?

Dá se říci, že naše vyvážená zemědělská soustava, která se vytvořila za desítky let, a to díky umu českých sedláků a za pomoci řady nových poznatků, které našemu zemědělství po řadu let dodávaly výzkumné ústavy a vysoké školy, se bohužel po roce 1990 rozpadla. Přetrhaly se dlouho vytvářené vztahy mezi prvovýrobou, zpracováním a obchodem. Do našeho prostředí vtrhli agresivní zahraniční partneři a jejich kapitál. Také nový fenomén, tj. zahraniční obchodní řetězce. Původní zemědělská družstva a státní statky si v průběhu 90. let minulého století prošly hlubokou hospodářskou krizí a následně i restrukturalizací, kdy většinou přešly na akciové společnosti či »eseróčka«.

Jako agropotravinářský sektor jsme byli velmi oslabeni vůči konkurenci z původních západoevropských zemí EU15, které k nám – prostřednictvím těchto obchodních řetězců – začaly dovážet řadu potravinářských výrobků, které jsou v podstatě přebytky na jejich trhu. Přičemž je u nás prodávají za ceny, které jsou pod jejich výrobními náklady. Tím u našich zákazníků často vyhrávají svojí cenou, kdy výrobky českých zemědělců a potravinářů jim v tomto případě nemohou konkurovat. Ostatně, farmáři z vyspělých západoevropských zemí velmi účinně využívají i dotační politiky těchto států, kdy ze strany vlád dostávají jak přímé, tak často i nepřímé, tzn. skryté dotace. Proto si mohou dovolit jít pod úroveň výrobních nákladů. Zkrátka, chtějí se zbavit svých přebytků a také ovládnout náš trh.

Nesmíme opomenout ani roli přímého vstupu zahraničního kapitálu do našich zemědělských a potravinářských podniků. Krásným příkladem této politiky oslabení postavení českých zemědělců byl mimo jiné i vstup francouzského kapitálu do našich cukrovarů, kdy nám jich z několika desítek cukrovarů na počátku devadesátých let v současné době zbylo sedm. Z toho jsou čtyři v zahraničních rukou.

Neblahým důsledkem tohoto ekonomického vývoje je ztráta soběstačnosti v produkci hovězího, vepřového a drůbežího masa a také vajec. Naši zemědělci a potravináři volají po znovuobnovení této soběstačnosti. Jak lze tuto situaci řešit?

Příčiny tohoto stavu jsem v podstatě uvedl ve vaší předchozí otázce. Faktem je, že stavy našich hospodářských zvířat jsou dnes na pouhé třetině stavu roku 1990. I přes vysoký růst parametrů užitkovosti nedosahujeme naplnění tuzemské spotřeby základních komodit s přidanou hodnotou, jako je mléko, vejce či hovězí, vepřové a drůbeží maso, a to naší vlastní produkcí. Stejně jsme na tom u produkce zeleniny, ovoce, květin i brambor. Všechna náročnější odvětví jsou ekonomicky na hraně, a jak říkají představitelé Agrární komory a Zemědělského svazu, naši zemědělci svoji produkci mnohdy vyrábějí spíše z přesvědčení, že jsou farmáři, nikoliv pro její ekonomický přínos.

Ještě štěstí, že nám situaci v řadě zemědělských podniků zachraňuje rostlinná produkce, kdy z jejích zisků řada zemědělských podniků dotuje svou živočišnou výrobu. Východiskem je nastolit takové ekonomické podmínky, aby se opět rozjela živočišná výroba, a v kombinaci s tou rostlinnou opět začala zásobovat náš trh svými výrobky, které budou konkurenceschopné se zahraničními. Zde má svoji nezastupitelnou roli i český stát.

Jedním z protiopatření českého státu, díky inciativě Potravinářské komory jako další nedílné součásti Agrární komory, bylo přijetí tzv. zákona o významné tržní síle. Co je jeho cílem?

Zákon o významné tržní síle má za cíl ochránit naše zemědělce a potravináře před nekalými praktikami obchodních řetězců, které svými požadavky vůči českým dodavatelům zhoršovaly jejich postavení na pultech supermarketů a hypermarketů, a to ve srovnání se zahraniční konkurencí. Šlo například o to, že se našim dodavatelům potravinářského zboží zaplatilo toto zboží až po lhůtě splatnosti atd. Po jeho přijetí v roce 2009 se do určité míry tyto nekalé praktiky obchodních řetězců zpočátku zmírnily, ale časem si obchodní řetězce opět našly cestu, jak v nich dál pokračovat. Proto byl v roce 2016 zákon novelizován. Jenže v poslední době se mezi zemědělci a potravináři opět diskutuje o tom, že by byla nutná další novelizace tohoto zákona. Díky aktivitám Agrární komory se možností novelizace tohoto zákona již zabývá jak ministerstvo zemědělství, tak i Zemědělský výbor Poslanecké sněmovny.

Jak to vypadá s obhajobou českých zájmů při formování Společné zemědělské politiky (SZP) po roce 2020?

Nyní se musíme soustředit na obsah diskuse o novém rámci SZP po roce 2020, která aktuálně probíhá na úrovni Evropské komise, jednotlivých výborů i Evropského parlamentu. Svoji významnou roli v tom přirozeně hraje vláda ČR, potažmo ministerstvo zemědělství, ale také i nevládní zemědělské organizace, jako jsou Agrární komora, Zemědělský svaz a další organizace, které jednají nezávisle na vládě ČR také s Evropskou komisí, Evropským parlamentem, sdružením nevládních zemědělských organizací EU28 COPA-COGECA a dalšími organizacemi a partnery.

Trendem EU je koncentrace, modernizace, automatizace, hledání úspor a snižování nákladů. Pro české zemědělství však tato politika představuje nebezpečí, že v rámci hledání úspor budou značně poškozeni. Mám na mysli tendenci některých činitelů EU zvýhodnit malé farmy v řadě západoevropských zemí na úkor velkých zemědělských podniků, které máme v České republice, případně i jiných středoevropských a východoevropských zemí, které vznikly v předchozích letech, před ekonomickou transformací. Mimochodem, dnes již i v řadě západoevropských zemí hledají cesty, jak malé farmy slučovat do velkých.

Hovoří se i o možnosti hledat společné body v oblasti zemědělství v rámci Visegrádské skupiny, případně i za spoluúčasti dalších středo a východoevropských zemí. Jaké jsou zde možnosti?

Aktivita nevládních zemědělských organizací zemí Visegrádské čtyřky jde tak daleko, že se 25. září sešly v Praze delegace Polska, Maďarska, Slovenska a České republiky. Přičemž tohoto jednání se dále zúčastnili i zástupci zemědělských organizací z Rumunska, Bulharska, Chorvatska a Litvy.

Od svých partnerů v Agrární komoře či Zemědělském svazu vím, že tam zazněly myšlenky, že další budoucnost zemědělství EU je v co nejrychlejším vyrovnání podmínek ve všech členských zemích a posílení vlastní výroby a vývozu směrem na světové trhy, nikoliv ve vzájemném podrážení konkurenceschopnosti mezi členskými státy, které bylo založené při rozšiřování EU v roce 2004 rozdílnou úrovní evropských i národních podpor.

V diskusi se mimo jiné hovořilo o tom, že na úrovni jednotlivých států dochází k různým formám finančních kompenzací a úlev, což zvýhodňuje farmáře některých států proti jejich konkurenci, zejména ze středoevropských a východoevropských zemí. Dále se hovořilo o nekalých obchodních praktikách v maloobchodě, regulacích na úrovni jednotlivých členských států a chystané směrnici EK na potírání nekalých obchodních praktik.

Tématem schůzky byl také rozvoj udržitelného zemědělství jako příležitosti pro evropský model zemědělství, šetrný ke krajině a ochraně přírodních zdrojů, živého venkova, udržení zaměstnanosti, zvýšením atraktivity, posílením živočišných výrob a využití organické hmoty v půdě.

Z toho, co jsem uvedl, vidíte, že je zde společná snaha zemí Visegrádské čtyřky a dalších zemí, a to i přes rozdílné podmínky každé jednotlivé země, pokusit se při formování Společné zemědělské politiky po roce 2020 prosadit v Bruselu, aby v rámci celé EU27, tedy po odchodu Velké Británie, byly rovné podmínky pro všechny.

Miroslav SVOBODA

Zdroj: http://www.halonoviny.cz/articles/view/48663054

          zpět...